Ondřej Štveráček: Jazzová improvizace – potenciál zadupaný do země

Dodatečně doplněno k 13. 3. 2024 o kapitolu Závěr

Každá publikace týkající se saxofonu, která vyjde v češtině je pro mě radost a jsem fanda jakékoliv aktivity v tomto směru. Když pan Štveráček prezentoval svou publikaci, tušil jsem, že to nebude něco, co bych já sám využil, ale přál jsem tomuto počinu úspěch. Naskytla se mi příležitost si knížku prolistovat a bohužel z toho už takovou radost nemám, naopak.

Na následujících řádcích se stručně a stroze pokusím vysvětlit proč.

Zpracování obálky

Pevné desky, pevná vazba, líbivá grafika. Na zadní straně stručný hudební životopis autora, s úctyhodným výčtem natočených alb ve spolupráci s významnými hudebními osobnostmi.

O autorovi

Po obligátní úvodní straně s názvem publikace se jménem autora a vydavatelství, je další strana kopií zadní strany obálky s přidanou fotografií.

Obsah

Zde jsou samozřejmě uvedeny jednotlivé kapitoly s číslem strany. Zarážející je však uspořádání kapitol, kdy například pentatonické stupnice, ten nejjednodušší improvizační materiál, který se doporučuje začátečníkům v improvizaci jsou uvedeny až po bebopové stupnici, tritonové substituci, alterované stupnici atd. Stejně překvapivé je zařazení hexatonik mezi kapitolu pentatonik a bluesových stupnic, které z pentatoniky vychází.

Kapitola Úvod

Začíná slovy „Tato skripta…“ Vzhledem ke kvalitě obalu velmi překvapivé. Následují celé čtyři věty, z nichž se dovíme jména, kým se autor inspiroval – Coltrane, Brecker, Parker atd. celkem očekáváná jména, že materiál není jen pro saxofon, ale i jiné melodické nástroje (jo aha, ona jazzová improvizace není jen pro saxofon?!). V poslední větě autor vyjadřuje víru, že techniky uvedené v „jeho díle“ vám pomůžou.

Následuje poznámka k notaci o tom, že B není hes, ale H a podle toho se značí akordy.

Kapitola Nauka o akordech a intervalová improvizace

Úvodní odstavec obsahuje čtyři body, přičemž autor ve druhém bodě vyvrací bod první. Ve třetím bodě se dozvíme, že když analýzou zjistíme, do jaké stupnice akord patří, pak můžeme použít intervalovou improvizaci, ačkoliv jsme se ještě nedozvěděli nic ani o akordech, ani co vlastně intervalová improvizace znamená. Čtvrtý bod uvádí jako příklad, že akordy Cmaj7, Dm7, Em7 vychází z C dur, takže můžeme použít intervalovou improvizaci C dur.

Následují dvě notové ukázky, z nichž by se měl čtenář nejspíše dovtípit, co by to ta intervalová improvizace asi mohla být. Po ukázkách jsou uvedeny harmonické výňatky pěti jazzových standardů, ve kterých lze uvedenou improvizační techniku použít. Ale například u skladby So What autor uvádí, že na akord Em7 použijeme intervaly stupnice D dur. Přitom jsme se před okamžikem dozvěděli, že Em7 vychází z C dur. Bez vysvětlení. Stejně jako v následující ukázce, třeba na akord Gmaj#11 použijeme intervaly z D dur, ale opět bez vysvětlení proč. Takže pane autore „so what“?

„Teoretická“ část je zakončena výrazným oznámením: „Následuje cvičení na intervalovou improvizaci“. Vypadá to, jako kdyby to byla jen zapomenutá textová poznámka, kde by se mělo patřičné cvičení umístit při sazbě.

Tak tedy následuje deset stran čtyř stupnic v intervalech.

Kapitola Arpeggio

Zatímco v předchozí kapitole jsme se pouze dovtípili, co znamená intervalová improvizace a v kapitole nazvané „Nauka o akordech…“ jsme se o akordech nedozvěděli vůbec nic, pak pojem arpeggio je zde pro jistotu definován 2x, i když v obou případech poněkud kostrbatě. Nejvíce však určitě jazzový hráč ocení, když se doví, že výraz arpeggio vychází z italského slova arpeggiare, což znamená „hrát na harfu“.

Po „důkladném“ obeznámení se s pojmem zde máme notovou ukázku velkého rozkladu durového kvintakordu a septakordu C dur.

Dále autor uvádí, že výše popsanou metodu použil J. Coltrane. Ale o jaké „metodě“ je zde řeč?! Pod uvedeným textem je opět notová ukázka, ve které je vypsaná sestupná sekvence rozložených akordů. Asi by bylo lepší mít pro “sekvenci rozložených akordů” jen jedno slovo, ale výraz arpeggio v tom případě neodpovídá ani jedné ze dvou uvedených definic.

Následuje asi opět zapomenuta textová poznámka pro sazeče: „Následuje cvičení na arpeggio.“

Pod nadpisem ARPEGGIO máme notovou ukázku sekvencí rozložených kvint- a sept- akordů zakončené poznámkou, že to použil J. Coltrane.

Kapitola Bebopová stupnice

Zde se dozvídáme, že tyto stupnice jsou charakteristické pro styl bebop. Překvapivé! Dále jsou uvedeny tři typy bebopových stupnic s patřičným popisem i notovou ukázkou. Poznámka pro sazeče „Následuje cvičení na bebopové stupnice“ byla odstraněna. 👍

Kapitola Tritonová substituce (+minor-major systém)

V této oblasti měly moje znalosti mezery. Po prostudování kapitoly jsem k tomu navíc zmaten a ztracen.

Kapitola Durové II-V-I

Měl jsem za to, že pro tento harmonický sled, se používá pojem dominantní jádro. Nicméně kromě uvedeného číselného označení autor uvádí pojem „turnaround“. Zůstávám tedy zřejmě stále ztracen.

Popis toho, co 2-5-1 znamená je z textu pochopitelný. Místo zasazení do kontextu, je však v tomto případě spíše matoucí uvedení také malé harmonické kadence 4-5-1.

Harmonický výňatek ze skladby J. Coltranea má být ukázkou „spousty 2-5-1“. Na uvedených 8 taktech jsou dvě.

Další ukázkou je sólo J. Coltranea na výše uvedený harmonický postup. V popisku k tomuto sólu je uvedeno, že je zde použito arpeggio, be-bopová stupnice a molová Bm7(b5) E7(b5). Ale jak tomu porozumět v souvislosti s 2-5-1 již vysvětleno není.

Další tři ukázky, opět ze sóla J. Coltranea jsou již přímo na dvapětjedničku, avšak bez popisu a vysvětlení.

Poznámka pro sazeče: „Následují příklady…“ Opět nebyla odstraněna.

V kapitole chybí důvod, proč se vůbec jako melodický nástroj dvapětjedničce věnovat, když jde o harmonický postup. Následuje 22 stran cvičení a po nich…

Kapitola Mollové II-V-I

Dozvídáme se, že vychází z mollové harmonické stupnice, a proto můžeme použít intervalovou improvizaci, arpeggia, bebopové stupnice, minor-major systém nebo tritonové substituce. Tolik zbytečných slov, prostě vše dříve zmíněné, ne?

„Následují příklady…“ – 2 strany.

Kapitola 8-14

Další kapitoly již nebudu rozepisovat, neboť se v nich objevují víceméně obdobné nešvary. Už i tak má tato kritika více textu, než celá Štveráčkova publikace včetně těch zkopírovaných z wikipedie. Výjimečně se zde objeví i nějaká ukázka jiného saxofonisty, než J. Coltranea. Kapitola před závěrem, která následuje po bluesových stupnicích se nazývá Coltrane changes.

Kapitola Závěr

Obsahuje 4 věty, významově velmi podobné jako v úvodní kapitole.

Zpracování

Notové ukázky byly z notačního programu exportovány jako rastrová grafika, namísto vektorové, což při sazbě způsobí rozostření, které kontrastuje vůči textům. Stejná pěst na oko je použití dvou nesourodých fontů, jeden na texty a druhý na názvy notových ukázek. Vizuální oddělení notových ukázek je provedeno vloženým řádkem notové osnovy s prázdnými takty. Jednotlivé změny ve cvičeních pak nejsou odděleny ani dvojitou taktovou čarou, natož pak nějakým popiskem, či odsazením.

Moje resumé

Jsem zcela rozčarován a dojem je velmi rozporuplný.

1) Název publikace naprosto neodpovídá. “Stupnicová a akordová saxofonová cvičení pro použití v moderním jazzu” nebo “Technická cvičení J. Coltrenea” by byly rozhodně výstižnější názvy.

2) Cvičební materiál je sice na roky drilu, ale bez tipů a rad zkušeného hráče jak, co a kdy cvičit a dostatečného vhledu kdy, jak a co při improvizaci použít je to jen drezůra prstů. Texty v publikaci připomínají spíše poznámky z přednášky, ve kterých se vyzná pouze samotný autor poznámek.

3) Improvizace není jen o technice! V publikaci není ani zmínka o stavbě, rytmizaci, melodice, výrazu, frázi, zvuku improvizovaného sóla, ale jen stupnice, akordy a pár licků, převážně v osminovém proudu.

4) Podle knížky to vypadá, že jazzová improvizace je jen saxofon a Coltrane, pak dlouho nic, Brecker a od žádných jiných jazzových hráčů na jiný nástroj se nemůžeme nic dalšího naučit.

5) Čtenář této publikace už musí mít velmi solidní znalosti jazzové harmonie, o čemž však není nikde ani zmínka, natož aby zde byly uvedeny alespoň odkazy na patřičné studijní materiály.

Když vidím tuto publikaci, pak je mi líto všech studentů, kteří jsou při psaní svých diplomových prací buzerování za přesné dodržování formálních úprav, podrobeni přísným kontrolám plagiátorství a stejně nakonec skončí vyhazovem, kvůli drobným nepřesnostem nebo nedostatkům v textu. Nebo těch, kteří během mnoha probdělých nocí vytvoří kvalitní práci, která nakonec zůstane zapomenuta v archívu školy. A tady Mezinárodní konzervatoř v Praze vydá svému pedagogovi něco, s čím by jako student neměl být k obhajobě ani připuštěn a chce za to peníze.

Závěr (Doplněno po diskuzi na FB)

Mým cílem bylo upozornit na publikaci, která ve mě budí kontroverzi. Pokusil jsem se rozproudit na toto téma diskuzi na síti Facebook ve skupině Čeští saxofonisté, zda-li je takové pojetí přijatelné, či nikoliv. To však není jednoduchý úkol, neboť drtivá většina návštěvníků sociálních sítí jsou pouze konzumenti a proto jsem zcela záměrně použil taktéž kontroverzní grafický poutač doplněný emotivním popiskem. Jak se dalo očekávat, odmítavé reakce byly především na takto pojatou prezentaci, navíc často ovlivněnou vztahem k autorovi, případně ještě na předchozí odstavec, avšak nikoliv na samotné uvedené postřehy a komentáře. Proto děkuji všem, kteří se věcně zapojili.

Navzdory obhajobám jsem se naopak upevnil v mém pohledu.

K bodu 1) Název publikace

Helena napsala: „[…]Sama bych podle názvu čekala úplně cokoliv…“

Jan poznamenal: „…podle názvu bych též očekával jiný obsah.“

K bodu 2) …bez tipů a rad zkušeného hráče jak, co a kdy cvičit a dostatečného vhledu kdy, jak a co při improvizaci použít je to jen drezůra prstů.

Ondřej Štveráček napsal: „Tato kniha / učebnice byla psána výhradně pro Mezinárodní konzervatoř a to pro své studenty, kteří se mimo jiné zabývají jazzovou improvizací. […] Další skutečnosti je, že tato kniha nebyla původně určena k volnému prodeji.“

Nikolaj zmiňuje: „Áno vyžaduje určitý skill, alebo vedenie pedagóga.“

V soukromé zprávě mi přišlo: „Já jsem to schopen využít pro to, abych se pověnoval jiným cvičením v jazzu než těm, které mám tady v rámci školy. Ale jsem s tím schopen pracovat a orientovat se v tom jen díky tomu, že těm věcem rozumím díky škole. Ale dva roky zpátky bych ještě spoustu věcem nerozuměl.“

K bodu 3) Improvizace není jen o technice! V publikaci není ani zmínka o stavbě, rytmizaci, melodice, výrazu, frázi, zvuku improvizovaného sóla, ale jen stupnice, akordy a pár licků, převážně v osminovém proudu.

Nikolaj: „Súhlasím, že by bolo fajn problematiku rozobrať viac do hĺbky.

Ondřej Štveráček komentoval: „…zadáním školy bylo napsání maximálně 100 stran.“

K bodu 4) Podle knížky to vypadá, že jazzová improvizace je jen saxofon a Coltrane,…
Žádný komentář

K bodu 5) Čtenář této publikace už musí mít velmi solidní znalosti jazzové harmonie, o čemž však není nikde ani zmínka, natož aby zde byly uvedeny alespoň odkazy na patřičné studijní materiály.

Helena napsala: „Pokud bych v teorii plavala, přečtu si nějakou doplňující literaturu, popř. si udělám do učebnice poznámky podle výkladu učitele.“
Dále pak viz. K bodu 2)

V mezičase mi byla zapůjčena publikace taktéž pana Štveráčka, která se nazývá „Moderní jazzová improvizace“, což je téměř totožná publikace, ale jiného vydavatelství, ve které byly odstraněny některé zmíněné nedostatky. Např. název kapitoly Nauka o akordech a intervalová improvizace se změnil pouze na Intervalová improvizace (ačkoliv v obsahu stále figuruje Nauka o akordech…), definice pojmu Arpeggio je pouze jedna, a pod.

Na druhou stranu chci být objektivní a nikoliv manipulativní, pak tedy, zde jsou vyjádření proti mému pohledu:

Ondřej Štveráček uvedl: „Vzhledem k tomu, že jsem byl za tuto učebnici oceněn samotnou školou, ale i školskou komisí (nehledě k nespočetným kladným ohlasům ze stran studentů i profesionálních jazzových hráčů) svědčí o její kvalitě.“

Nikolaj píše: „učebnice tohto typu majú praktický účel. nie sú to teoretické vedecké texty. Mám niekoľko publikácii z prestížnych škôl  a majú veľmi podobný obsah. […] Autor nie je z akademického prostredia , Čo mi v prípade takejto publikácie vôbec nevadí. dá sa s ňou krásne pracovať. […] A keďže je Ondřej fantastický hráč, jeho metódy sú v praxi overené…“

Helena komentuje: „Ráda bych připojila pohled studenta, který s učebnicí reálně pracoval (tedy cílové skupiny) a forma ho nijak neuráží. […] zrovna v tomto případě srovnání s absolventskými pracemi úplně nedává smysl, protože jde více o praktickou než teoretickou publikaci. Z mého pohledu není možné, aby každá učebnice jazzové improvizace obsáhla úplně vše. A zrovna tato se soustředí na určitý typ technických cvičení. Jak jsem psala níže, učebnice nemá v názvu dodatek „pro samouky“ a to, že nějaké učebnice (navíc určené pro školy) počítají s výkladem učitele, by nemělo nikoho zaskočit. Chvíli jsem si představila, že by k praktickému obsahu přibyla ještě teoretická část. První, co mě napadlo, bylo, že by se mi taková učebnice neudržela na stojánku (představila jsem si Praktickou jazzovou harmonii Milana Svobody). Další myšlenka patřila tomu, jak se s ní pravidelně nosím do školy. Pro praktické využití jsem ráda za omezený počet stran.“

Pavel věří, že: „jako učební materiál improvizace pro pokročilé studenty má publikace vysokou hodnotu […] pohledem pokročilého studenta improvizace může práce naplnit očekávání.“

Ještě tedy dodám, že učebnice „Moderní jazzová improvizace“ z Vydavatelství a nakladatelství Český rozhlas je o něco obsáhlejší. Obsahuje mimo jiné kapitolu „Stupnicová cvičení“, kde jsou uvedeny stupnice na širokou škálu akordových značek, což může výrazně pomoct i méně zkušeným improvizátorům. Tisk notových ukázek je kvalitní, designové zpracování obsahu je na vyšší úrovni. Publikace má formát A4, má měkké desky a kroužkovou drátěnou vazbu. Sám jsem byl překvapen, jak rozdílnou optikou jsem na učebnici najednou nahlížel. Zřejmě mám kroužkovou vazbu více asociovanou s cvičebnicí, od které má člověk přeci jen jiná očekávaní, než od učebnice ve formě knížky.

Můj kritický pohled na učebnici se nezměnil. Jsem přesvědčen, že pokud se má jednat o „učebnici“, měl už samotný název být mnohem jednoznačnější, mělo by být jasně stanoveno komu je určena a texty by měly být na nějaké stylistické úrovni. Pokud se má jednat o prakticky zaměřenou cvičebnici, pak popis cvičení nemusí být obsáhlý a podrobný, ale měl by být jasný, snadno pochopitelný, zaměřený právě na praktický přínos. Navzdory tomu uznávám, že učebnice má svůj význam a určitě může být pro někoho přínosná, obzvlášť pokud je podpořena dobrým vedením pedagoga a potřebnými znalostmi a dovednostmi. Podle mě je obrovská škoda, že v učebnici nejsou zmíněny žádné osobní postřehy, postupy a praktické rady a tipy od natolik uznávaného hráče jakým pan Štveráček je a to ani v publikaci vydané Českým rozhlasem. Publikace může vyvolávat dojem, že jazzová improvizace je hlavně o prstových cvičeních. Na obhajobu pana Štveráčka musím konstatovat, že je to celkově světový trend a student tak velice snadno nabyde dojmu, že hrát dobrou jazzovou improvizaci znamená hrát rychle a co nejvíce not, navíc když jsou jako vzory předkládáni hráči (v učebnici téměř výhradně) jako je John Coltrane, bez patřičných protikladů, kde je upřednostněna výrazovost, zvukovost, stavba, charakter, emoční pojetí…

Musím přiznat, že role kritika pro mě vůbec není příjemná i přesto, že cílem je snaha nikoli shodit něčí práci, ale upozornit na pokulhávající kvalitu proto, aby byl nastaven a dodržen odpovídající standard. Je to však dobrá zkušenost i pro mě, jako pro tvůrce obsahu. Mohu se tak pokusit o vhled stejně kriticky myslícího člověka na mou vlastní tvorbu a současně si vzít ponaučení:

1) Používat co nejvýstižnější názvy a popisy.
2) Formulovat jasně a srozumitelně.
3) Vždy se zamyslet nad tím, komu je obsah určen a jak se dá chápat z různých úhlů pohledů.
4) Stejně se vždycky najde nějaký šťoural se svým debilním názorem.