Správné dýchání
Komentář autora k tomuto textu k 28. 8. 2023:
Tento článek je napsán na základě obecně přijímaných a šířených znalostí technik dýchání. Neodpovídá však novým poznatkům, které jsem získal během posledních několika měsíců, a které jsem sepsal v článku „Zásadní změna pohledu na správné dýchání“. Proto doporučiji nastudovat nejprve uvedený článek a informace uvedené zde využit dle instrukcí v článku.
Vzhledem k faktu, že saxofon se řadí do skupiny dechových nástrojů a k tvoření tónu je zapotřebí používat dech, je správné dýchání a práce s dechem důležitou součástí hry na nástroj.
Správné dýchání znamená uvědomělé používání hrudně-brániční dechové techniky, kdy se nám rozšiřuje hrudní koš a zároveň se snažíme vyklenout bránici do břišní dutiny. Tímto se nám vytvoří prostor v hrudním koši pro dostatečné rozšíření plic, jejichž objem se s nabíraným vzduchem zvětšuje. Zároveň dojde ke zpevnění a napružení bránice, což nám pomáhá k lepší kontrole proudu vzduchu při vydechování.
Začít s nácvikem správného dýchání je nejlepší ještě před samotným seznamováním se s nástrojem, abychom tuto dovednost měli v rámci možností již zažitou, neboť při samotné hře je spousta dalších dílčích úkonů, které vyžadují naši pozornost. Nejprve se zkusíme hluboce nadechovat, přičemž při nádechu by se nám mělo břicho roztahovat a při výdechu se břicho zase smršťuje. Kontrolně si můžeme přiložit na břicho ruku a při nádechu se snažíme ruku odtlačovat, při výdechu naopak rukou břicho zatlačujeme. Tento úkon bychom měli zvládnout tak, abychom jej dělali automaticky a nemuseli na něj při hře myslet. Tomuto způsobu se také říká břišní dýchání, neboť nafukováním a vyfukováním břicha se zdá, že vzduch nabíráme do něj.
K volnému proudění vzduchu do a z plic je potřeba mít dýchací cesty, zejména hltan, volně prostupné. Při hře tedy máme krk nastaven tak, jako kdybychom chtěli vyslovit slabiku „há“. Opačný případ je písmeno „ch“, kdy je krk téměř sevřený. Hltan hraje roli také při tvoření tónu. Jeho nastavením můžeme ovlivňovat intonaci a barvu tónu. Pomáhá nám při tvoření spodních tónů i altissimo tónů (tóny nad běžný rozsah nástroje). Velmi detailně se této problematice věnuje publikace D. Liebmana – Technika hry na saxofon.
Brániční dýchání je pro člověka sice přirozené, ale když jsem požádal nového adepta na dechový nástroj, aby se rychle a zhluboka nadechl, pak vždy onen adept zatáhl břicho a zvedl ramena. To jsou typické znaky nesprávného horního dýchání. Při tomto způsobu bránice nedovoluje patřičné roztažení plic, při vydechování nemáme dostatečnou kontrolu nad prouděním vzduchu a o nějaké dechové opoře vůbec nemůže být řeč. Při hře na saxofon se to projeví neznělým a nekontrolovaným zvukovým projevem.
Správný způsob dýchání nám ještě nezaručí správné tvoření tónu. Každý hráč na dechový nástroj by měl umět s dechem i pracovat. Stejně jako v předchozím případě, i práci s dechem si osvojíme před prvními pokusy s nástrojem. K tomu nám poslouží dechová cvičení. Těch existuje několikero, ale pro výuku hry na saxofon používám tři logicky na sebe navazující cvičení.
Při prvním cvičení se zhluboka a v klidu nadechneme. Na moment dech zadržíme (1 -2 sekundy) a následně začneme vzduch vypouštět syčením. Syčení se snažíme udržet rovnoměrně co nejdelší dobu.
U druhého cvičení se budeme pomalu co nejdéle nadechovat tak, abychom cítili pnutí v oblasti hrudníku, následně nabraný vzduch prudce a co nejrychleji vydechneme. Cvičení by nám mělo pomoci si uvědomit, kolik vzduchu jsme schopni nabrat a jaké svaly při dýchání používáme.
Pomocí třetího cvičení si natrénujeme samotnou dechovou techniku, kterou při hře na nástroj používáme. Nadechneme se co nejvíce a v co nejkratším čase. Na okamžik zadržíme dech a následně syčením vypouštíme stejně jako u prvního cvičení. Po nadechnutí bychom měli cítit stejné pnutí jako u druhého cvičení. Tak totiž víme, že využíváme plnou kapacitu plic. Kontrolou nám může být délka syčení. Ta by se měla blížit (nebo ideálně být stejná) délce syčení při prvním cvičení.
Každé ze tří cvičení bychom měli několikrát (alespoň 2 – 3krát) zopakovat a snažit se docílit co nejlepšího výsledku. Cvičení by nám měla pomoci nejen lépe porozumět samotné technice dýchání, ale také by měla při pravidelném efektivním cvičení pomoci zvýšit kapacitu plic.
Při provádění dechových cvičení, zvláště v začátcích, se nám může zatočit hlava, začneme ztrácet rovnováhu, zatmí se nám před očima nebo se nám udělá nevolno. Tento pocit jsme už určitě každý zažili, když jsme třeba rychle nafukovali balónek nebo se snažili foukáním uvést něco do pohybu. Není to nic vážného, pouze došlo ke zvýšení tlaku a překysličení mozku. Stačí, když si na chvíli sedneme, či lehneme a nevolnost zakrátko zmizí.
Efektivita cvičení spočívá v maximálním využití kapacity plic. Při hře samotné bychom však měli s dechem pracovat úsporně, aby nás neunavovalo samotné dýchání, tj. nenadechovat se na 100% kapacity, ani nejít až na nulu. Nadechujeme se přibližně na 80 – 90% a vydechujeme na 20 – 10%. Pouze v případě nutnosti hry delší fráze jdeme za tyto limity. S dechem bychom se měli naučit pracovat ideálně tak, abychom nabrali tolik vzduchu, kolik budeme potřebovat. Často se setkávám se zlozvykem nadechovat se v každé pomlce, byť v kratičkých časových intervalech (např. půl taktu), což má za následek únavnou a neefektivní práci s dechem a také nevhodné narušování hudební fráze.
V souvislosti s dýcháním je nutno se také zmínit o fyzické kondici. Budeme-li správně provádět dechová cvičení, pravidelně se soustředit na dýchání bez i s nástrojem, vždy budeme mít s dostatečnou výdrží problémy, nebudeme-li v dobré fyzické kondici. Z nejrůznějších sportovních aktivit, je nejvhodnější plavání, při němž je pozitivně namáhané celé tělo bez negativních dopadů a způsob dýchání má blízko ke způsobu dýchání při hře na dechový nástroj.
