První tóny na saxofon

Co je nátisk a jak začít

Nátiskem nazýváme způsob, jakým svíráme hubičku s plátkem v ústech. Na nátisku se podílí čelisti, zuby, žvýkací svaly a ústní kruhové svaly. Správně tvořený nátisk je nezbytnou součástí tvoření tónu. Nátisk je potřeba vycvičit a udržovat denním cvičením, jinak se kvalita nátisku a tedy i tónu výrazně zhoršuje. 

První seznámení s posazením nátisku je nejlepší začít na samotnou hubičku, případně na hubičku nasazenou na esu. Můžeme se tak soustředit na samotné tvoření tónu, aniž bychom se museli zaobírat držením nástroje. 

Usazení plátku

Dostatečně zvlhčený plátek přiložíme k hubičce tak, aby špička plátku byla ve stejné úrovni se špičkou hubičky, a zároveň plátek usadíme rovnoměrně se svislou osou hubičky. Ligaturu stáhneme přibližně doprostřed neseříznuté části plátku, aby byla zároveň za hranou mezi vnější stěnou komory a zkosené stěny pro horní zuby. Některé hubičky mají vhodné umístění strojku vyznačeno drážkami po obvodu. Přítlačnou plochu ligatury umístíme tak, aby byl přítlak plátku rovnoměrný, tedy strojek by neměl být vychýlen na stranu. 

Jak držet hubičku v ústech tak, abys z ní vyloudil zvuk

Hubičku přiložíme plátkem na spodní ret, který je přehnutý přes spodní zuby, přibližně v místě, kde se plátek střetává s hubičkou (asi v polovině seříznuté části plátku). Horní zuby se přímo opřou o horní zkosenou stranu hubičky naproti spodním zubům (jako kdybychom chtěli zkousnout přední zuby), přičemž hubička je mírně skloněná. Horní ret pouze přiléhá k zubům a horní části hubičky. Před utěsněním se koutky úst nadechneme (horní ret zůstává ležet na hubičce). Následně je sevřeme tak, aby při foukání neunikal vzduch okolo hubičky. Po sevření koutků úst se je snažíme mírně roztáhnout do úsměvu, abychom zpevnili kruhové ústní svaly. Čelisti lehce zkousneme. Před nasazením tónu v sobě vytvoříme tlak, následně tón nasadíme vyslovením slabiky „tý“ a snažíme se co nejdéle udržet rovnoměrný tón. (pozn.: Slabiky „tá“ nebo „tů“ nedoporučuji zmiňovat, neboť je u nich postavení nátiskových svalů zcela odlišné a u dítěte, které se teprve učí tyto svaly ovládat, to vyvolá nesprávnou představu o jejich postavení.) Při hře nenafukujeme líce, ty přiléhají k čelistem. 

S jakými plátky začít

Úplnému začátečníkovi doporučuji plátek s označením tvrdosti č. 1. Měkký plátek velmi ulehčí snahu vydobýt z nástroje alespoň nějaký přijatelný zvuk. Plátek je vhodně citlivý na správné umístění spodních zubů, tzn. při umístění spodních zubů příliš blízko ke špičce se plátek přivře, do hubičky nebo nástroje se těžce fouká a zvuk je „úzký“ – neznělý. Naopak při umístění spodních zubů příliš daleko od okraje je zvuk nekontrolovatelný, nepříjemně průrazný a surový, je velká spotřeba vzduchu. Při vhodném umístění spodních zubů je zvuk kultivovaný (v rámci možností), měkce znělý, ozev je snadný, nátisk uvolněný (není potřeba křečovitého sevření kruhových ústních (retních) svalů a čelistí), odpor vzduchu a tedy i jeho spotřeba je přiměřená. 

První tóny na saxofon

Po zvládnutí prvních tónů na hubičku můžeme zkusit hrát na nástroj. Zprvu není potřeba mačkat žádné klapky, pouze vhodně umístíme prsty. 

Pro vytvoření dostatečně „pevného“ (rozuměj stabilního) nátisku je vhodné tzv. cvičení dlouhých tónů. Na saxofon je nejlepší začít od tónu c2 nebo h1 a pokračovat dolů ke g1, následně k d1. Z počátku se snažíme udržet každý tón co nejdéle, kolik nám umožnuje množství vzduchu při středně silné dynamice. Později vydržujeme každý tón na čtyři doby v pomalém tempu (přibližně 60 úderů za minutu, tedy jedna doba – jedna sekunda) a na jeden nádech se snažíme vydržet dva tóny (8 dob). Při hře kontrolujeme správnost dýchání, postoje, držení nástroje a samozřejmě tvoření tónu – dostatečně pevný ústní kruhový sval, avšak ne křečovitý, vhodné sevření čelistí (tak, abychom si nepřivřeli štěrbinu mezi plátkem a hubičkou, do které vháníme vzduch), dostatečný tlak vzduchu, otevřené dýchací cesty. Při správném tvoření tónu bychom měli mít pocit, že nás zvuk z nástroje obklopuje, což je dáno akustickými vlastnostmi zvuku, který se odráží od stěn místnosti všemi směry a zpět se nám ze všech směrů vrací. Proto je také dobré cvičit v akusticky vhodném prostoru, což může být běžně zabydlený pokoj s nábytkem. Příliš zatlumená místnost nebo naopak prostor s dlouhým dozvukem nám zvuk nástroje může zkreslovat a způsobovat tak nepříjemné pocity a nepohodlí při cvičení. 

Není nátisk jako nátisk (klasický vs. jazzový nástisk)

Popsané postavení nátisku vychází původně z upraveného klarinetového nátisku. Tedy nátisku, kterým s největší pravděpodobností hrál samotný konstruktér nástroje A. Sax, neboť jako klarinetista, který vyvinul nástroj vzniklý z experimentů při konstrukci basklarinetu, s klarinetovým nátiskem notně počítal. Jazzoví hráči však užívají jiné postavení nátisku, které vzniklo mezi černošskými hudebníky-samouky ve Spojených Státech, kteří potřebovali pro své osobité výrazové prostředky flexibilněji pracovat s tónem, hlavně s jeho „ohýbáním“ (intonační změny v průběhu znění tónu). Tento nátisk je popsán v publikaci D. Liebmana.