Popis nástroje

Saxofon je hudební nástroj, který se řadí do skupiny jednoplátkových dřevěných dechových nástrojů. Nejčastěji má dýmkovitý tvar s kónickou trubicí. Skládá se z následujících částí: hubička, eso, tělo, koleno, korpus. Tělo, koleno a korpus jsou k sobě napevno připevněny, zatímco hubička a eso jsou oddělitelné. Od esa po korpus se nachází díry, které jsou pro změnu výšky tónu zakrývány či odkrývány za pomoci Boehmova systému klapek, tzv. mechaniky. Na samotném esu se nachází pouze jediná klapka, tzv. přefukovací, která slouží k přefukování tónů o oktávu výše. Na těle se nachází 17 – 18 děr z celkového počtu 22 – 24, na koleni jsou díry pro tvoření tónu es, c1 a cis1. Na korpusu se nachází díry pro nejhlubší tóny saxofonu – malé h a hes, případně „a“ u barytonového saxofonu. Na spodní straně klapky je přilepený tzv. polštářek (nebo také podlepka), měkká vystýlka, která slouží k dobrému utěsnění díry. Je vyrobena z plsti obalené v jemné kůži a v případě polštářků o větším průměru je doplněná o plastový nebo kovový rezonátor.

Saxofon se vyrábí většinou z mosazi. Existují i nástroje vyráběné z jiných materiálů jako jsou bronz, či stříbro, avšak jsou to víceméně ojedinělé kusy. Některé firmy nabízejí samotná esa vyrobená z jiných, výše zmíněných materiálů. Důvodem pro výrobu es či dokonce celých saxofonů je jejich odlišnost v barvě zvuku. Nejčastější povrchovou úpravou bývá lesklý, či matný zlatolak. V dnešní době jsou méně časté postříbřené, či poniklované nástroje. Existují i nástroje s lakem v různých barvách, případně i nelakované nástroje, nebo také v tzv. „vintage“ úpravě (zašlý vzhled). Za zmínku však stojí polykarbonátový saxofon značky Vibrato. Jeho nízká hmotnost totiž umožňuje výuku hry i mladším, fyzicky méně vyspělým dětem.

Častou otázkou bývá, proč se vlastně saxofon řadí mezi dřevěné dechové nástroje, když je vyroben z kovu. Když se zamyslíme nad konstrukcí nástroje a srovnáme společné znaky s žesťovými a dřevěnými nástroji, pak je ono zařazení zcela logické. S žesťovými nástroji má saxofon společný pouze materiál. Všechny žesťové nástroje mají nátrubek a zvuk se tvoří vibrací rtů. Intonace se na žesťových nástrojích mění zpevňováním nebo povolováním rtů v kombinaci s prodlužováním, či zkracováním uzavřené trubice. Naproti tomu zvuk saxofonu vzniká vibrací dřevěného plátku, stejně jako na klarinetu a stejně jako ostatní dřevěné nástroje má saxofon díry pro změnu výšky tónu.

Popis jednotlivých částí nástroje se v různých zdrojích liší. Nejčastěji se lze setkat s výrazy přeloženými (dle mého názoru nevhodně) z angličtiny. Zatímco „neck“ (angl. krk) se správně překládá jako eso, „bell“ se překládá bez přeneseného významu jako zvon. Také „cap“ se překládá jako čepička namísto zaběhlého výrazu klobouček. Poněkud nejednoznačný je výraz korpus, který se často používá pro nástroj jako celek mimo oddělitelné eso s hubičkou. Avšak u žesťových nástrojů se jako korpus označuje roztrub nebo u klarinetu se tímto výrazem myslí ozvučník. I z konstrukčního hlediska je dle mého názoru logičtější rozdělení nástroje na pět částí, i když jsou tři z nich pevně spojeny. Navíc je to lepší pro snadnější dorozumívání se mezi saxofonisty.